Dr. Gabor Maté a Tamara Strijack Neufeld budou v Praze 16. a 17. října 2023 mluvit (nejen) o potřebách pro zdravý vývoj dětí
“Dnešní kultura urychluje nezdravé formy lidského vývoje od početí dál a vede k nastolování normálu, který je z pohledu potřeb a evoluční historie našeho druhu naprosto abnormální, což představuje zdravotní riziko doslova životních rozměrů.” Vybrala jsem si jako úvod k tomuto článku slova Dr. Gabora Maté z jeho nové knihy Mýtus normálnosti schválně, protože v té větě je obsažena jak Gaborova moudrost, schopnost vidět dál, hlouběji a v souvislostech, jeho vlastní zkušenost, znalosti a zároveň jasné varování. V Mýtu normálnosti Gabor Maté odkrývá nejen omezenost úhlu pohledu současné medicíny, neschopné zatím vidět zjevné propojení mezi myslí, emocemi a tělem, mezi nemocí a sociálním a emočním kontextem života člověka. Zároveň mluví i o abnormalitě nastavení celé moderní společnosti, výkonnostně, soutěživě, individualisticky orientované a od přirozeného plynutí života a od přírody a autenticity odtržené. Gabor ale není zcela skeptický – zároveň píše o možnostech, které se nám mohou ukázat, když se mýtům o normálnosti a požadavkům moderní společnosti přestaneme poddávat – když se z iluze o tom, co je ‚normální‘, začneme probouzet.
Když jsme nejzranitelnější
S podobně laserovou přesností vnímá i to, jak výše uvedené riziko a nenormálnost, vedoucí k potlačování sebe sama, nechávají svůj zářez v čase a prostoru, kdy jsme nejzranitelnější – v dětství. Proto jsem Gabora požádala, zda by hlavním tématem jeho letošního vystoupení mohla být výchova dětí, jejich potřeby, dětské trauma a jak je v naší moci mu předejít (a nebo později uzdravovat). A proto jsem oslovila i kolegyně z českého Neufeldova insitutu, zda by Gabora mohl doplnit někdo, kdo se věnuje vývojovému přístupu Gordona Neufelda, psychologa, který dle Gaborovy mírné nadsázky na celém světě rozumí dětem nejlépe.
Ve snaze naplnit kritéria normálnosti tak, jak je vnímá a nastavuje moderní společnost, se potlačujeme, přizpůsobujeme, zavrhujeme zranitelnost a projevy emocí, neustále něco plánujeme a něčeho dosahujeme, naše mysl musí mít kontrolu, “bojujeme” se sebou a svými “slabými” stránkami a v hlubinách našeho podvědomí teče mohutná řeka strachu, vzteku, úzkosti, studu, pocitů viny. To vše je zcela zásadně abnormální a nezdravé v rámci toho, co jsou naše skutečné přirozené potřeby – a snadno to přenášíme na ty nejmenší. “Žádnému jinému živočišnému druhu se dosud nepodařilo nežít v souladu se svou vlastní skutečnou podstatou a odvrhnout vlastní potřeby, natož aby takový druh sám sebe přesvědčil, že takto to má být,” cituje Gabor ve své knize erudovanou psycholožku a vědkyni Darciu Narvaez, která zkoumala rodičovství “primitivních”, domorodých kultur, co stále žijí jako naši předkové lovci-sběrači ještě před nějakými 10 – 15 tisíci lety. Zjistila, že co se týče potřeb dětí a zdravého rodičovství, se jejich intuitivní znalosti a zvyky shodují s nejnovějšími poznatky vývojové a lékařské vědy, neurobiologie a dalších vědních disciplín. Ti ‚primitivní‘ lidé nejsou ztraumatizovaní a netraumatizují své děti. Na co našim předkům stačila intuice a propojení s přírodou, to musíme dnes nejprve “vyzkoumat”, podložit dvojitými slepými studiemi a dát do statí a tabulek v renomovaných vědeckých publikacích, než tomu většinová společnost uvěří.
Co to vlastně je – být lidskou bytostí?
“V naší kultuře jsou často pociťované znalosti podřazovány tomu, co plodí náš intelekt,” říká k tomu Gabor Maté. “Přitom emoční systém je základem pro racionální uvažování, nikoliv naopak,” dodává k vývoji dětského mozku a mysli. A to je právě to, co my dospělí nechápeme a co zřejmě bylo kdysi rodičům jasné. “Ostrakizovali jsme děti do bubliny dětství, která je řízena tak, aby naplňovala potřeby nás dospělých… Skrze svůj strach tlačíme nezdravou výchovou děti do toho, aby se staly člověkem k našemu obrazu,” řekla trefně v jednom rozhovoru s Gaborem Muffy Mendoza. “Ale ony to s pomocí přírody zvládnou samy,” uvedla americká propagátorka homeschoolingu. Od nás děti potřebují jen zajištění základních vývojových potřeb, o kterých bude řeč dále.
Je zapotřebí nejprve si položit otázku, jaká je podstata lidské přirozenosti. “Být v nejhlubší plnosti a celosti a rozvíjet svůj potenciál,” píše Gabor Maté. Lidská přirozenost a potřeby se vyvíjely po miliony let existence našich předků. To, čemu říkáme civilizace, trvá oproti tomu zlomeček času. Přitom abnormalita toho, v čem žijeme, se mohla mimo jiné vyvinout ‚díky‘ tomu, jak jsme se jako už před staletími, ne-li tisíciletími odklonili od přirozenosti právě jako civilizace a kultura. Naše civilizace je bezpochyby jednou z manifestací lidského potenciálu, ale nikoli jedinou možností. Poskytuje tato podoba civilizace prostředí, v němž jsou naplňovány naše niterné potřeby a v němž může lidská bytost svůj potenciál plně rozvinout? Gabor Maté a s ním řada dalších odborníků tvrdí, že ne, nebo se to týká jen malé skupinky šťastlivců.
Jako civilizace a kultura jsme přišli na úžasné objevy, vynálezy a technologie, všechno jsme vyzkoumali, změřili a kategorizovali, dokonce i lidskou psýché, usnadnili jsme praktický život, skoro vše lze nyní dělat “z pohodlí domova”, ale sítem veškeré této erudovanosti a sofistikovanosti propadlo ponětí o našich skutečných potřebách a podmínkách pro naplňování našeho potenciálu. Ponětí o tom, co to vlastně znamená být lidskou bytostí. Když před 400 lety vystihl duchovní atmosféru nastupujícího osvícenství filozof René Descartes svým “Myslím, tedy jsem”, nikoho nenapadlo, jak moc se mýlí. Redukoval rozum na jediného arbitra poznání a oslava racionality a individualismu začala. Jaksi ale opomněl ‚cítím, vnímám, prožívám, tedy jsem’… Ve zhruba stejné době oslavoval “otec liberalismu”, filozof John Locke, racionalitu, disciplínu a sebeovládání a tvrdil, že problém se ženami a dětmi je, že jsou příliš podléhají emocím. Pocity, emoce a touha po propojení byly slabostí a zůstaly tolerovány na záhumenku romantických básníků a křehkých šlechtičen. Lékaři v 17. století varovali před nezdravými dopady vášní a emoce jako strach a žal měli za příčinu smrti. A přitom právě pocity, emoce a propojení jsou základem našich niterných potřeb. Určitě to nezačalo osvícenstvím a nemohou za to následovníci Descarta a Locka. Nicméně jsme to my, kdo nyní sklízí trpké ovoce historického mega-traumatu odpojení lidstva od své podstaty.
Traumatizace dětí ve velkém
V posledních desetiletích vidíme u dětí nekontrolovatelný nárůst tzv. poruch jako ADHD, porucha opozičního vzdoru, reaktivní porucha příchylnosti, behaviorálních problémů, problémů s učením, sebepoškozování. Později v dospělosti máme deprese, úzkosti, panické poruchy, hraniční poruchy pozornosti, obsedantně kompulzivní poruchy, jsme agresivní a máme nekontrolovatelný vztek, trpíme workaholismem a jinými závislosti a nebo “jen” nespokojeností se životem (i když je všechno v pořádku) nebo absencí, ztrátou smyslu či identity. Nemluvě o autoimunitních nemocech astmatem počínaje, přes revmatoidní artritidu, endometriózu až po rakovinu. Medicína se na to vše často dívá jako na nevysvětlitelné choroby, nálepkuje a diagnostikuje je (v tom je opravdu dobrá), ale jsou to pro nás jakési oddělené entity, které někdy v průběhu života “dostaneme” a musíme s nimi “bojovat”. Přitom jde v naprosté většině z nich o záležitosti vývojové, tedy o procesy vyvíjející se s naším životem od malička a v nějakém momentě se manifestující určitými symptomy. Jak píše Gabor, mezi odborníky už dnes panuje „obecný konsenzus“ ohledně faktu, že vývojový původ nemocí v dospělosti sahá až do období před porodem. Tak proč to nevidí mainstreamová medicína, psychiatrie, vzdělávací a zdravotnická zařízení?
Gabor Maté vysledoval příčinu alarmujícího nárůstu neduhů všeho druhu k “masivní” traumatizaci dětí na celospolečenské úrovni, napříč celým moderním, “civilizovaným” světem a skoro všemi kulturami. On a mnoho jeho kolegů lékařů, psychologů, vědců a výzkumníků vidí, jak jsou děti hlavně v posledních desetiletích traumatizovány tím, jak je vychováváme, jak, i když si myslíme, že pro ně děláme to nejlepší, nenaplňujeme jejich potřeby, ba je potlačujeme, protože nerozumíme tomu, co pro svůj zdravý vývoj potřebují. Trauma, tedy odpojení se od svého autentického já a potlačení bolesti a emocí, nevznikne jen v důsledku zjevného zneužívání, zanedbávání nebo tragické události, ale právě i v případě absence toho, co se pro zdravý vývoj dít má. A není to ničí vina, jen důsledek společenského a kulturního nastavení a transgeneračního přenosu traumatu. Nějaké obviňování kohokoli není na místě. Gabor Maté s laskavostí a soucitem sobě vlastním uznává, že přímý a nezaobalený pohled na působení újmy dětem je obtížný a bolestivý, že břímě pocitů viny může vzbuzovat defenzivní postoj. Říká, že chce jen “vrhnout světlo na dynamiku, jíž musí porozumět celá naše kultura,” aby se něco posunulo směrem k soucitnější a životu prospěšnější společnosti.
Neredukovatelné potřeby dětí
Gabor Maté vzpomíná, jak před 40 lety přišli s manželkou za psychologem Gordonem Neufeldem s jejich 8letým synem Danielem se zoufalou prosbou, ať jim poradí, co mají s “problémovým” hochem dělat. Gordon si s Danielem povídal asi 20 minut a pak řekl Gaborovi a jeho ženě Rae – to dítě je úplně v pořádku a nemá žádný problém. Potíž je v tom, jak ho vychováváte a že nerozumíte jeho chování a potřebám. Danielovi se ulevilo, protože ho poprvé v životě někdo nesoudil a nechtěl měnit, a Gabor s Gordonem Neufeldem navázali přátelství a spolupráci, která trvá dodnes. A právě s Gordonovou prvorozenou dcerou Tamarou, která jde ve šlépějích svého otce a šíří jeho vývojový přístup, vystoupí Gabor Maté v Praze. Proč nepřijede sám Gordon Neufeld? Zdraví už mu neslouží natolik, aby ve svém věku skočil na letadlo a dal šňůru vystoupení – tak jako to stále dává takřka 80letý Gabor Maté, který mi občas připomíná mého rebelantského otce (resp. jeho lepší verzi) a jindy zase třeba Micka Jaggera. Osobně mu říkám Rockstar svého oboru.
No a jaké jsou tedy ty základní, neredukovatelné, neoddiskutovatelné potřeby pro zdravý vývoj dětí, o nichž se bude mluvit na akci v Lucerně? Gordon Neufeld za desítky let své praxe “vydestiloval” následující čtyři:
První je vazba (vztah), pospolitost, vzájemnost, propojenost, které nejsou ničím ohroženy. Vezmeme-li to v kontextu přežití, tak už přes 70 let se ví, že lidská bytost – a hlavně její mládě – má samozřejmě potřebu přežití, ale nikoli “drive” k ní. Tento drive v případě ohrožení je právě k propojení, k vazbě. Největším ohrožením pro dítě je, když čelí hrozbě separace, oddělení, nepřijetí, odmítání. Dítě potřebuje vnímat vazbu a propojenost neustále. A nejhorší trauma se děje, když je sama vazba a pospolitost zdrojem ohrožením… A to je právě to, co se v naší společnosti odehrává v obrovském měřítku, aniž bychom si toho byli vědomi. Nemá nám to kdo říct, protože se to děje malým dětem, často od početí či od narození. Jako malí jsme to v nějaké podobě a míře zakusili snad všichni. Nikdo nás nezvedl, když jsme plakali, nechali nás brečet o samotě, dokud jsme neusnuli, nedovolili nám spát s nimi v posteli, byli otrávení, že zase něco chceme, okřikovali nás, hádali se nad naší postýlkou nebo dokonce s námi v náručí. Později na nás byli přísní, vzteklí, trestající, posílali nás na hanbu, dostávali jsme výprask, nebo s námi nemluvili, dokud jsme neodprosili. To všechno nám působilo neskutečnou emocionální bolest, kterou si nepamatujeme proto, že jsme se vypnuli, odpojili. Byli sami ztraumatizovaní ze svého dětství, nevěděli si rady, byli vyčerpaní, jeli na výkon, sami měli depku, úzkosti, vztek, existenční strach, byli frustrovaní a zmatení, nikdo jim nepomohl, byli sami.
Není to ničí vina
Ale ukazování prstem a hledání viníků není na pořadu dne, znovu podotýkám spolu s Gaborem. Místo aby si užívali bytí s tím zázrakem, kterým je malé dítě, jsou pozornost a stav rodičů narušovány spoustou jiných starostí. A jak by ne, když sami jinou výchovu nezažili, když komunita a komunalita takřka zanikly, nemá kdo pomoci a zbyla nám nukleární rodina a ideál vypjatého, vyhroceného individualismu, který je považován za ctnost a k němuž jsou děti často přísnou výchovou vedeni? ‚Nukleární rodina bude zkázou západní civilizace,‘ slyšela jsem v poslední době zvěstovat už nejednoho moudrého člověka. Ideálně by měly matky podporované svým okolím, nestresované, spokojené a soustředící se jen na mateřství své děti přivádět na svět do pozitivně naladěného prostředí pospolitosti a harmonie. Tlupy lovců-sběračů před sto tisíci let tohle věděly, my jsme to s nástupem racionality, materialismu a individualismu zahodili jako přežitek.
Další neredukovatelnou potřebou jsou pocity. Potřeba cítit sebe, co se děje v mém těle, cítit a prožívat své emoce, cítit právě tu pospolitost, i separaci, když k ní dojde… a všechny ty pocity a emoce moci v bezpečném prostředí prožít. Nikoli potlačit (což, pokud se to opakuje, vede k traumatu). Dvě podmínky, aby mohly děti prožívat své pocity, je bezpečný vztah a emoční hřiště a o tom se dozvíte více od Tamary Neufeld.
Třetí potřebou je odpočinek, a to hlavně odpočinek od “práce na vztahu”. Dítě se tedy nemá v žádném bodě svého vývoje snažit, aby si lásku a pozornost zasloužilo. Jakýkoli růst lidské bytosti a jejího potenciálu může přijít jedině z prostoru odpočinku, nikoli práce. Z prostoru odpočinku a hry, což je aktivní odpočinek. A právě svobodná, nesoutěživá hra je čtvrtou ze základních potřeb – stejně důležitou jako všechny předchozí. Děti jsou připraveny hrát si od narození, a to nejen s tátou a mámou, ale s kýmkoli, kdo je kolem.
Nejdříve cítíme, až pak myslíme
Proč jsou ty pocity a emoce tak strašně důležité? Miminko nemá nic jiného než pocity a emoce. A emocionální aparát je základem pro aparát rozumový, jak už jsem citovala Gabora výše. Prefrontální kortex se začne skutečně vyvíjet až za dlouhých šest, sedm let. Jinými slovy to, co cítíme v prvních dnech a měsících života předurčuje, co a jak si budeme myslet, až bude myšlení možné. Jak budeme vnímat sebe a přemýšlet o sobě, o své hodnotě a světu kolem, jaké budeme mít názory a co si budeme myslet o jiných lidech. Jenže miminko, které je nikoli ve špatném smyslu slova narcistní, se domnívá, že je všechno o něm, tudíž z čehokoli špatného, co se děje jemu nebo kolem něj, obviní sebe. Svoje pocity, emoce a potřeby začne potlačovat. A nezbyde mu než “utéct” do hlavy, začít používat intelekt příliš brzy a “vymýšlet” adaptace a strategie přežití. Jenže ten intelekt je postaven na nevyzrálém, zraněném, potlačeném emočním aparátu – takže jak potom to myšlení vypadá? A jak vypadá naše chování? Obojí je totiž ve skutečnosti řízeno nedvědomou, z traumatu vzešlou dynamikou, z níž tvoříme celý svůj život. “Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to řídit náš život a my tomu budeme říkat osud,” zní velmi oblíbený citát C. G. Junga.
Aby děti vzkvétaly, zrály a rostly ve všech smyslech toho slova, potřebují být od narození konejšeny, mazleny, nošeny, cítit, že jsou vítány, viděny a slyšeny dospělými pečujícími, kteří jsou na ně intuitivně naladěni. Že jsou bezpodmínečně milovány a přijímány takové, jaké jsou. Kojení tvaruje čelist, ale i mozek, aby “rostly” správně. Láskyplné doteky, zrcadlení jejich krásy a roztomilosti (byť oním opovrhovaným šišláním a “ňuňáním”) získávají miminka pocit vlastní hodnoty a zdravý sebeobraz. Nošení na těle zase zajistí schopnost seberegulace (což je důležitá schopnost pro pozdější život, kdy mohou velké a těžké emoce přijít).
Zásadní jsou první tři roky
Když tohle všechno pečování, konejšení, zrcadlení a držení “dáme” v prvních třech letech života dítěte, máme vyhráno. Robustní základy pro zdravý fyzický i psychický růst jsou položeny. Takového človíčka jen tak něco nezlomí – má zdravé sebevědomí, vnímá svoji hodnotu, svět je pro něj přátelské místo, bude mít vysokou míru odolnosti. To všechno potom vede také k tomu, že má dítě “agenci”, tedy schopnost a pocit, že má vliv na svůj život a může ho do rozumné míry vytvářet a řídit. V rámci limitů podporujícího a vyživujícího prostředí se může naučit sebe-vedení, rozhodování o sobě, vytváření si zdravých hranic, zdravého prosazování svých zájmů, a to bez pocitů viny a studu a bez potřeby sám sebe potlačovat. Tedy to, co neumožňuje dnešní většinově nerespektující vzdělávací systém, o čemž bude na konferenci v Lucerně také řeč.
Pokud dítě naopak není během prvních třech let doslovně i obrazně dobře drženo (se vším, co je popsáno výše), máme (rodiče i dítě) zaděláno na problémy, které dříve či později nevyhnutelně přijdou. Děti se v důsledku tohoto “nedržení”, kdy mohou prožívat emocionální bolest srovnatelnou s agónií a strachem o holý život, odpojují od svého prožívání, které příliš bolí – a to je to trauma. Dnešní kultura a společnost bohužel nahrávají druhé variantě, která pokládá velmi vratké a nespolehlivé základy pro další růst a vývoj. Rodiče mají spoustu starostí sami se sebou a ač své děti milují, nenaslouchají intuici a raději se řídí kognitivně-behaviorálními výchovnými radami mainstreamem uznávaných odborníků, které ale velmi často směřují k “opravování chování” a míjejí to, co je podstatné – vztah, v němž se dítě cítí bezpečně, nemusí se potlačovat a může samo zrát do své nejlepší podoby. O tom všem budou Gabor a Tamara mluvit mnohem erudovaněji než já, která si o tom ale coby zraněná lidská bytost, která hluboko prozkoumala kořeny svého traumatu, rozhodně dovolím psát a Gabora Maté k nám pozvat.
Jak tuto pozvánku na konferenci a workshopy Gabora Maté a Tamary Strijack Neufeld zakončit? Možná tím, že “abychom vychovali zdravý mozek, je třeba si uvědomit, že děti nemyslí jako my,” jak říká Kate Silverton, autorka knihy “Neposlušné” děti neexistují. Že vlastně dlouho nemyslí skoro vůbec, rozhodně ne logicky, že prostě hlavně cítí. Abychom porozuměli dětem, můžeme se naučit porozumět tomu, jak jejich mozek a nervový systém funguje. Opačně to nejde. Děti nemohou pochopit nás a ani to po nich nemůžeme chtít. A i když se nám ty první tři roky, nebo prvních šest (sedm, deset, dvanáct) let nepovedou, není nic ztraceno. Jak říká Gabor – nikdy není pozdě začít s uzdravováním – ale vždycky musíme začít u sebe. Teprve z prostoru vlastního uzdravování a z kultivace soucitu k sobě samému můžeme začít léčit i pole kolem sebe, tedy i vztahy s dětmi, s partnerem… Každý, ale úplně každý v sobě máme zdravé, autentické já a potenciál k uzdravení, k nalezení celistvosti, je přesvědčen Gabor Maté.
Markéta Černoušková, terapeutka, absolventka terapeutického výcviku Gabora Maté, zakladatelka organizace Moudrost soucitu, iniciátorka návštěv Gabora Maté v ČR
