Soucitné dotazování – Moudrost soucitu

Jak funguje Soucitné dotazování (Compassionate Inquiry)

Soucitné dotazování (Compassionate Inquiry) je psychoterapeutický přístup, který vyvinul Dr. Gabor Maté na základě mnohaleté zkušenosti s duševně i fyzicky nemocnými. Soucitným dotazování se odhaluje to, co leží pod vnějším zdáním, které prezentujeme světu. Klient a terapeut odhalují různé úrovně vědomí a podvědomí, mentální klima, interpretace, skrytá přesvědčení, implicitní vzpomínky a tělesné stavy, jež dávají dohromady skutečnost a významy, které mohou být slovy jak vyjádřeny, tak skrývány. Skrze soucitné dotazování může klient rozpoznat a vynést na světlo vědomí niterná negativní přesvědčení a nevědomou dynamiku, které vznikly jako adaptace na emocionální bolest v dětství a které ovládají jeho život.

Soucitné dotazování nabízí i možnost se od těchto podvědomých „hloupých kamarádů“ osvobodit. Hloupí kamarádi jim říká Gabor proto, že kdysi nám sice dobře posloužili a ochránili nás, ale teď nechápou, že už je nepotřebujeme. Skrze Soucitné dotazování se učíme důvěřovat tělu, pozorovat, co se v něm děje, rozpoznávat, kdy k nám mluví intuice a niterné pocity, a pak si všímat, kdy dochází k odpojení, kdy nám pocity a vjemy říkají jedno, ale hlava si myslí a velí druhé. Rozvíjíme schopnost vnímat skutečný pociťovaný vjem, emoci a pojmenovat, kde v těle je cítíme. Čím více toto děláme a s těmito pocity jsme, tím rychleji se uklidňují – v tom tkví podstata léčení.

Být s emocemi - to je základ

Ač se to například pod dojmem z filmu Moudrost traumatu nemusí zdát, Soucitné dotazování je skutečně somaticky založený přístup. K léčení nedochází pouze intelektuálním porozuměním, ačkoli soucitné dotazování je pravděpodobně nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak se dobrat těch nejniternějších, nejzákladnějších podvědomých přesvědčení o sobě, z nichž tvoříme svůj život. Terapeut se soucitným postojem drží prostor bezpečí pro prožití a procítění emocí a bolesti, když se tyto objeví, aby s nimi klient mohl být (aby je mohl „zpracovat“ a „integrovat“) s vhledem dospělého. Právě soustavná, trpělivá a soucitná práce s tím, co se děje v těle, tedy s emocemi, pocity, fyzickými vjemy, stavy, ale i myšlenkami a přesvědčeními postupně odkrývá a jemně uvolňuje podvědomé obsahy. Zmíněná nevědomá dynamika, negativní přesvědčení o sobě a o světě a limitující narativy, jež považujeme za „pravdu“, jsou spolu s potlačenými emocemi a bolestí u kořene našich problémů.

Proč jsme se odpojili? Protože bolest byla moc velká.

Naprostá většina z těchto podvědomých obsahů vznikla v raném dětství původně jako adaptace a strategie přežití. Proč jsme potřebovali adaptace a strategie přežití? Protože být sám sebou bolelo. Projevovat svoji autenticitu a potřeby nebylo bezpečné. Možná se dělo něco opravdu ošklivého, možná se nedělo něco, čeho se nám dostávat mělo. Proto jsme se odpojili od své přirozenosti, autenticity, od svého pravého já a potlačili emoce a niternou bolest, které zůstávají v implicitní paměti těla, v reakcích nervového systému, v podvědomí. Tomu Gabor Maté říká trauma s malým t, které je pro naši kulturu a společnost endemické. Je příčinou prakticky všech fyzických a psychických problémů, problémů s chováním, nemocí a závislostí.

Skoro neustále reagujeme na minulost

Teprve na základě výše popsané práce (které také Gabor říká ‚emoční práce‘ nebo také ‚prožití skutečné pravdy, která bolí‘) může dojít k posunu ve vnímání sebe sama a světa kolem, k pocítěné vnitřní transformaci, teprve tak probíhá uzdravování, léčení. Pak si se svými podvědomými obsahy lze vytvořit vztah, aby nás již nedefinovaly a my se s nimi neztotožňovali. Jak takové neztotožňování může vypadat? Volně cituji z jedné z přednášek Gabora Maté: Když se probudí implicitní paměť, tak v přítomném okamžiku reagujeme na něco z minulosti, ale přitom si myslíme, že reagujeme na současnost. Nemáme konkrétní vzpomínku, máme jen zkušenost emocionálního stavu. Takže interpretujeme přítomnost, ale tato interpretace ve skutečnosti vychází z minulosti. Ale protože nemáme vzpomínku na minulost, kterou bychom mohli vyvolat, nemáme obraz, nemáme slova, nic si nevybavujeme, tak si vytvoříme interpretaci, která odpovídá pocitovému stavu, který prožíváme. To, co se nám stalo v dětství, se tak v přítomnosti objevuje dennodenně, i když si na to nevzpomínáme.

Nejsem tímto pocitem, jen mnou prochází

Když v terapii dojdeme takhle daleko, stále si můžeme říkat – mám to takhle kvůli tomu, co se mi stalo před mnoha lety, a takový prostě jsem. Tak se ale zříkáme odpovědnosti a zasekli jsme se v roli oběti. Můžeme ale reagovat i jinak. Cestou ke svobodě je říci si – cítím se tak, jak se právě teď cítím, kvůli tomu, co se stalo před mnoha a mnoha lety, ale to neznamená, že to tak musí být, že to tak bude napořád. Nejsem obětí. Mohu tím pocitem/stavem projít. Mohu tomu přijít na kloub a mohu se rozhodnout, že budu jiný. Cesta ke svobodě spočívá v tom, že si tento pocit uvědomím, ale neztotožním se s ním. Přiznám si třeba, že jsem naštvaný. Jo, jsem naštvanej. Ale na druhé straně si můžu říct – ne, JÁ nejsem naštvaný. JÁ nejsem smutný. JÁ nejsem podrážděný a mrzutý. JÁ nejsem těmito pocity. Tyto pocity mnou procházejí. Prožívám je, ale nejsem jimi. Je ve mně místo, kde je smutek. Je ve mně strach, úzkost. Prožívám vztek, ale JÁ nejsem naštvaný. Zlost a vztek není to, co jsem. Možná mám pocit, že věci jsou beznadějné a cítím depresi, ale JÁ sám beznadějný nejsem, nejsem depresivní. Beznaděj a deprese není to, co jsem. Potřebujeme tedy rozvíjet schopnost nepřipoutávat se k těmto stavům, ale nechat je existovat a rozvíjet svou schopnost být jejich svědkem, místo abychom se s nimi ztotožňovali.

Web Compassionate Inquiry nabízí více informací a také údaje, jak vstoupit do výcviku

Markéta Černoušková

terapeutka a zakladatelka Moudrosti soucitu

Gabor Maté o vzniku Soucitného dotazování

„Jako rodinný lékař jsem si začal všímat, že nemoci jako chronická únava, rakovina, zánět tlustého střeva, roztroušená skleróza, to vše souvisí s psychologickou dynamikou a celým životním příběhem. Nedá se oddělit mysl od těla. Platí to i pro duševní nemoci: deprese, úzkosti, ADHD. Na medicíně se učíte zaměřovat pouze na nemoci. Diagnostikujete patologii a pak způsoby, jak problém mechanicky odstranit, buď chirurgickým zákrokem, nebo nějakým jiným mechanickým zásahem, jako jsou léky. No a já jsem si brzy začal uvědomovat jen na základě pouhé zkušenosti, že nemoc, ať už je to rakovina, deprese, úzkost nelze chápat jen z biologického hlediska. Biologie sama o sobě odráží životní zkušenosti, včetně těch emocionálních. Nestačí jen rozdávat prášky nebo posílat lidi na operace.“ Proto si Gabor začal se svými pacienty povídat, ptát se, nechal je pocítit potlačené emoce. Tak vznikl jeho terapeutický přístup Soucitné dotazování.