Když jsem v červnu 2021 viděla právě natočený film Moudrost traumatu, věděla jsem, že nemusím hledat dál. Střípky zapadly, všechno v mém dosavadním životě začalo dávat smysl a spousta vhledů a nazření, které rašily a přebývaly v mém vnitřním světě – ale nebyla jsem si jista, zda se takové věci mohou myslet, cítit a říkat – mi byla potvrzena. Najednou tu byl někdo, kdo s otevřeností, pokorou a soucitem mluvil o své nedokonalosti, o své cestě uzdravování a o tom, že každá lidská bytost má své zdravé, přirozené já a nezpochybnitelnou hodnotu. Máme hodnotu jenom z toho důvodu, že jsme, a nemusíme se za sebe stydět. Jak samozřejmé… ale kolik z nás tomu hluboce, vnitřně, na podvědomé úrovni nevěří a má pocit, že je s nimi něco špatně a musí se velmi snažit, aby si existenci nějak zasloužili.
Hned mě (a nejen mě) napadlo film otitulkovat a šířit. Ujala jsem se toho na půdě Nadace Plné vědomí a film a komunikaci s jeho tvůrci starostlivě opečovávala, až přišla možnost dostat Gabora Maté do Česka, které jsem se chopila a zorganizovala jeho dvě pražská vystoupení v květnu 2022.
A když jsem poté začala studovat intenzivní profesionální výcvik Gaborova terapeutického přístupu Compassionate Inquiry (Soucitné dotazování), začala jsem se nořit do hloubek svého traumatu.
Záhy jsem zjistila, že sahá mnohem dále a hlouběji, než jen do okamžiků, které si z dětství vybavuji, kdy to doma bylo vyhrocené a konflikty mezi rodiči byly na denním pořádku. Skrze somatickou práci v rámci Soucitného dotazování jsem se dostávala do implicitní paměti těla a zjišťovala, že úzkost, hrůzu a „primitivní agónii“, již pojmenoval britský psychiatr D. W. Winnicot, jsem prožívala už jako úplně malá.
Už miminko si na emocionální úrovni tvoří první podvědomá přesvědčení o sobě a o světě. Ta moje? Jsem na obtíž, něčím jsem se provinila, zasloužím si trest a anihilaci. Tak nějak se ty emocionální a somatické stavy z preverbálního období dají dát do slov. S nimi přišlo potlačení, takřka popření sebe sama, svých emocí a potřeb, „vypnutí se“ od bolesti – tedy traumatické odpojení. Došlo mi, že moje deprese a úzkosti jsou onou „primitivní agónií“ a „paměťovým stavem“ pocházejícím z nejranějšího období mého života, jak tomu říká Gabor Maté.
Jak dokázala neurověda, naše racionální výbava stojí na naší schopnosti biologické regulace, fungování homeostatických a emocionálních struktur našeho mozku a těla, které se vyvíjejí mnohem dříve než ty části mozku, které jsou schopny myšlení. Tyto emocionální struktury tvoří základ pro naše myšlení a uvědomované pocity. „Co dítě cítí předtím, než je schopno myslet, je mocnou determinantou toho, jaké myšlenky si bude myslet, až bude myšlení možné,“ cituje Gabor ve své knize Mýtus normálnosti Jean Liedloffovou, autorku Konceptu kontinua. Naše raná zkušenost formuje budoucí chování, emocionální vzorce, podvědomá přesvědčení, způsob učení, vztahovou dynamiku a schopnost zvládání stresu a seberegulaci. Naše prvotní emocionální interakce s pečujícími dospělými mají naprosto zásadní vliv na to, jak se mozek naprogramuje. „Je to emocionální, spíše než intelektuální interakce, co slouží jako prvotní a hlavní architekt mysli,“ vypůjčuje si pro ilustraci Gabor Maté od vývojového psychiatra Stanleyho Greenspana.
Jak někdy říká Gabor Maté, to, co se nám stane v sedmi letech nás neovlivní tolik, jako to, co se nám stane v sedmi dnech. Když mi došlo, jak klíčové jsou první dny a měsíce našeho života pro to, jak se budeme v životě cítit a prožívat realitu, jak si ji budeme interpretovat a jak se budeme vztahovat k druhým, chtělo se mi křičet do celého světa, aby se maminky a tatínkové chovali ke svým dětem laskavě a láskyplně, jinak nemá naše traumatizovaná společnost a kultura šanci.
A když pak Gabor v jednom zoomu zmínil, že bude letos na podzim zase v Evropě, věděla jsem, že to musím zkusit – stud a pocit, že otravuju (moje trauma symptomy), šly stranou. Gabora Maté můj nápad, že by mohl zopakovat svoji návštěvu Prahy nadchl a dohodli jsme se, že nás „vmáčkne“ mezi svůj program ve Slovinsku a Rumunsku a stráví v Praze dva dny v říjnu.
A když bylo jasné téma jeho vystoupení – vývoj v dětství a rodičovství, bylo nasnadě koho pozvat s ním. Koho jiného než Gordona Neufelda, psychologa, který rozumí dětem jako nikdo jiný, jak o něm řekl loni v Praze Gabor. Spolu napsali knihu Držte si své děti, která je biblí tolika rodičů. Jenže Gordon se necítí na cestování fit, a tak přijala pozvání jeho dcera Tamara Strijack Neufeld, jdoucí v otcových šlépějích.
Právě Gaborovo upřímné, zranitelné a soucitné sebeodhalování bylo pro moji cestu uzdravování a pochopení dynamiky vývoje osobnosti přelomové. Když jsem Gabora slyšela poprvé mluvit o tom, jak „špatně“ na tom kdysi byl, pocítila jsem velkou úlevu a naději – nejsem „vadný kousek“, tenhle moudrý a vědomý pán se v tom „plácal“ podobně jako já. Otevřeně mluví o tom, jak tonul v depresi a v závislosti. I když se jeho workoholismus a kompulzivní nakupování cédéček s klasickou hudbou mohou jevit jako závislosti „neškodné“, tak jemu ukázaly principy a mechanismy, které poté bohatě uplatnil ve své praxi i ve svém učení a terapeutickém přístupu. S blahosklonným úsměvem dává někdy k dobru historku, jak jednou dokonce odešel uprostřed porodu od své pacientky, protože prostě nutně potřeboval mít jedno konkrétní CD. Paralela s alkoholikem nebo kokainistou, který si v práci odskočí na jedno (jednu), se nabízí.
Gabor Maté se tak stal mým zrcadlem – tolik z toho, za co jsem se styděla a cítila se kvůli tomu provinile, jsem najednou viděla v někom jiném. V někom, kdo by mohl jako mnoho jiných „kázat“ o tom, jak bychom „to měli mít“ a jak bychom měli to uzdravování správně dělat, ale on se místo toho zranitelně otevřel a dal všanc. Gabor navíc nabídl úplně nové úrovně soucitu – soucit, který si nechce hrát na lásku k sobě a lásku k druhým, ale je chápavým postojem a naprosto neodsuzujícím a nehodnotícím přijetím všech svých částí, těch zraněných, těch, které vznikly jako adaptace a ochrana před bolestí i těch, které se potřebovaly „konejšit“ a vytvořily si různé kompenzační mechanismy. Jako svého velkého učitele uvádí Gabor často A. H. Almaase, který napsal, že jen v přítomnosti soucitu si lidé dovolí spatřit pravdu o sobě. Pravdu, která je ale bolavá. A všechno naše utrpení má původ v našich pokusech vyhnout se této pravdě a bolesti, potvrzuje Gabor to, co už kdysi řekl Buddha.
Markéta Černoušková
terapeutka a zakladatelka Moudrosti soucitu
